Republish ze starého blogu (3/2015)
Pracovní akce mě zanesla do Německa, konkrétně do městečka Rust, tedy téměř na rozhraní Německa, Švýcarska a Francie. Jel jsem na konferenci, která – kromě jiného – se konala v areálu Europa Park, jednoho z největších zábavních parků v dosahu ČR. Prazvláštní očekávání jsem neměl, a možná proto…
Z Prahy je do Rustu zhruba 650 kilometrů, přičemž na celé cestě je nejvíce depresivní displej navigace, který po vjezdu na D5 ukáže vzdálenost 520 km k příští odbočce :). Dálnice je ale pohodlná na přesun, takže z Prahy jedete stále rovně až na křížení dálnic u Walldorfu, kde uhnete doleva a po dalších 140 km jste na místě. Europa Park (EP) má vlastní sjezd a díky rovinaté krajině je vidět na horizontu změť horských drah už pár kilometrů dopředu. Cedule a světelná návěstí vás dovedou posledních 5 kilometrů po silnici až na parkoviště a k hotelům, kde – pokud stejně jaké já nevíte, o čem Europa Park je – upadnete do přívalu dojmů a překvapení.
Hned první večer se konala welcome party u atrakce Arthur. To mi umožnilo vstoupit do samotného areálu EP, který byl pro veřejnost ještě stále zavřený. A byť bylo už šero, zastavoval jsem se každých 20 metrů a bez dechu zíral kolem sebe. Než si začnete ťukat na čelo a označovat mě za blázna, tak musím učinit prohlášení. Ano, já vím, že celý zábavní park je hrozná umělotina, vykalkulovaná komerce plná taháků na peníze, s vypiplanou atmosférou, fejkovou autenticitou a tak dále. Ano, vím to. Jenže i přesto se nedokážu ubránit pocitu, který se ve mně rozlil, když jsem vstoupil dovnitř. Byl to naprosto bezděčný úsměv a pocit vnitřní radosti, který člověk zažívá jako dítě, když jde poprvé do cirkusu nebo na pouť. A ať chcete nebo ne, trochu kouzlu pohádkového parku podlehnete. A čím méně se budete bránit, tím lépe.
Než jsme došli k Arthurovi, tak jsem obdivoval úzkokolejku táhnoucí se napříč parkem, dokonale upravené stromy a obecně vegetaci, tisíce malých detailů ve výzdobě a obecně vizuálech parku, vodní atrakce, stánky, a stále v dálce viděl změť železných konstrukcí horských drah. Všudypřítomný hudební podkres. Atrakce Arthur je závěsná horská dráha bez většího adrenalinu, která člověka vezme do pohádkové říše a během 3 minut jízdy s patřičným zvukovým doprovodem člověka dokonale vrátí do dětství. Tak dokonale, že se jen tupě usmíváte a užíváte si každou vteřinu jízdy. Až do chvíle, než potřetí říkáte obsluze, že ještě nechcete vystoupit a chcete jet znovu. Pak se zastydíte, začnete zase přemýšlet jako dospělý a potupně se vrátíte do davu :).
Druhý den vypukla samotná konference, která pro účely článku není důležitá. Mnohem podstatnější je fakt, že pro její účastníky byly přes oběd otevřeny vybrané atrakce. Což znamenalo jediné – pěší přesuny po parku a sledování bláznů, kteří se vozili na těch železných a dřevěných monstrech.
Sám jsem byl na horské dráze naposledy právě na Výstavišti někdy v roce 1988, takže jsem jen ze země s lehkým mrazením sledoval, jak se vlak s několika odvážlivci veze do výšky cca 70 metrů, odkud posléze volně padá dolů, nabírá rychlost, a mizí v klopené zatáčce znovu do kopce. Jenže po pár minutách mě posedla zvědavost a začal jsem přemýšlet nad tím, proč se nesvezu také. Jízdy byly zdarma, fronty žádné, člověk obvykle nečekal déle než 3-4 minuty. A tak jsem lehkým krokem zamířil k první atrakci, která byla blízko konferenčního centra a jejíž nejlepší kvalifikací pro můj pokus byla skutečnost, že se nikde netočí vzhůru nohama. Horská dráha Silver Star.
Když jsem seděl ve vláčku a v úhlu 45 stupňů byl tažen kamsi do nebe, začalo mi docházet, v čem sedím a co mě nejspíš čeká. Téměř před vrcholem se přede mnou otevřel výhled na změť železa vedoucí kamsi do dáli a pak přišel konečně ten zlom. Směs pocitů by se dala popsat slovy panika, paralýza a zástava dechu. Vláček se potichu přehoupne přes horizont a pak s děsivě tichým syčením zahučí do hlubin v téměř kolmém klesání. Tady nebere rychlost cca 130 km/h a vzápětí se s přetížením 4G vyřítí opět nahoru a do levého oblouku. Při stoupání se teprve znovu nadechnete a to přichází další hup dolů, jenže tady už se smějete jako smyslů zbavení a ječíte nadšením. Nahorů, dolů, levá, dolů, nahoru, rychlé brzdy a znovu. Celá jízda trvá asi 2 minuty a v cíli, když vlak zastaví z cca 80 km/h na pár metrech, vás zaplaví endorfiny a pocit totální euforie.
V cíli jsem samozřejmě nevystoupil a jel znovu. Ještě čtyřikrát.
Nabit energií a znovunabytým pocitem bezbřehého dětského nadšení, jsem se potom řítil parkem a zkoušel všechno, co bylo otevřeno. Menší Matterhorn Blitz, Swiss Bobbahn, EuroSAT – pohoda. Dokud jsem nedorazil na druhou stranu parku, ke dvěma dalším monstrům. Dřevěné horské dráze Wodan a pověstné Blue Fire.
Wodan je 40 metrů vysoká dřevěná konstrukce, kterou člověk musí obdivovat už jen proto, jak vypadá. Projíždějící souprava dělá neuvěřitelný randál, celá konstrukce vrže a praská, a přesto tu vlak dosahuje rychlosti 100 km/h. I tady jsem musel obdivovat neuvěřitelné množství detailů, které k atrakci patří – sochy vikingů, božstev, sudy, lodě… Prošel jsem až na start a říkal si, že po Silver Star už mě nemůže nic překvapit. Inu, může. Když vás řetěz vytáhne nahoru a pomalu obkroužíte jeden oblouk, je to pořád v pohodě. Ale když se o vteřinu později vlak zanoří do hlubin konstrukce pod ďábelským úhlem a se strašlivým hlukem sjede bleskem dolů, je to zážitek, na který se nezapomíná. Pak jen tradiční klopené zatáčky, párkrát nahorů a dolů, a zpět do stanice. Bezva!
Tu (z mého pohledu) nejhorší jsem si nechal na závěr. Blue Fire. Tzv. vystřelovací (launched) horská dráha, která zrychlí z nuly na sto za 2,5 vteřiny a jde čtyřikrát přes hlavu (1 looping, 3x výkrut). Chvíli jsem sledoval, kterak se vláček motá po modré železné konstrukci mezi skalami, abych pak za mírného chvění a nervozity prošel koridory a stanul u nástupu. Byl jsem tam sám. Během čekání jsem si prohlédl dekoraci stanice – barely, kohouty, figuríny v helmách, všudypřítomný kouř – nádhera. Přijel vlak a z něj vystoupili veselí pasažéři, což mi dodalo trochu odvahy. Obsluha na mě mávala, ať si sednu do první brázdy, ale v tu chvíli přiběhli další zájemci o jízdu, kterým jsem místa rád přenechal. Sedačka mezi jinými oplývá madlem s integrovaným měřákem tepu, což mě znervózňovalo jen o trochu víc, než představa čtyř rotací nohama vzhůru. O chvíli později se vláček pomalu rozjel – do podzemní laboratoře, kde muži v bílých pláštích dělali cosi na počítačích, kde syčel plyn, bzučela elektrika a kde byly zase všude barely a průmyslový hluk. Zastavili jsme před zdí. Rozezněl se alarm, pak odpočet… a když hlas došel zhruba na pětku, dotkla se figurína šroubovákem rozvodné skříně, zeď se rozestoupila a vlak vyrazil.
Musím říct, že akcelerace doprovázená pouze svistem vzduchu je opravdu velký zážitek. Vlak vzápětí vyrazil směrem k nebi a posléze ihned dolů do skalního tunelu a nahoru do první smyčky. A já už vím, že jsem se bál zbytečně, protože se zubím jako idiot a ječím nadšením. Další otočky už vůbec nevnímám, naopak dávají naprostý smysl a když o minutu později jízda končí, zase tvrdnu v křesle a mám takový ten dospělý omluvný výraz, jakoby se mě to vůbec netýkalo. Uvnitř se ale řehtám blahem a slzím štěstím. Nemyslím na nic a jen si užívám tu jízdu a pocit dětské – ničím nerušené – radosti. Nádhera. Po páté jízdě se najednou objevilo více lidí a já musel ven. Škoda.
Bloumám pomalu parkem zpět na akci, protože se obědová pauza chýlí ke konci. Jsem plný dojmů a pořád se jen rozhlížím a koukám, do jakých detailů je Europa Park vymazlený. Ačkoli bylo oficiálně zavřeno a všude probíhal čilý pracovní ruch desítek údržbářů, zahradníků a stavařů, pořád ze všech koutů dýchalo kouzlo a (nestydím se říct) láska k řemeslu, vše samozřejmě s dokonalou německou precizností.
Park je rozlehlý, ale první dojem klame – z jednoho konce na druhý lze přejít za 15-20 minut chůze. Samozřejmě bez davů.
Celé tři dny jsem obědovou přestávku trávil tím, že jsem křižoval park tam i zpět a kochal se. A samozřejmě jezdil :). Také jsem si něco přečetl o rodinné firmě MACK rides, která park vlastní a provozuje. A mezi jiným zjistil, že park slaví 40 let provozu, a že oslavy o uplynulém víkendu musely být masivní. A že všude maká hrozná spousta lidí, ať už jde o čistění a údržbu atrakcí, úprav zeleně a parku, zkoušení a všeho okolo.
Ale to nejdůležitější, co jsem si z parku odnesl, a co jsem se pokusil neumětelsky zakomponovat do tohohle cancu je, že Europa Park je k dokonalosti vystavěné kouzelné a pohádkové místo, kde děti musí šílet nadšením. Místo, které je do posledního šroubku umělé, ale přesto tak vůbec nepůsobí. Místo, kde i postarší našinec zapomene na všechno a vrátí se na chvíli do bezstarostného dětství.
A to se počítá.